Proč dítě nechce spát v postýlce
Uspávání dětí je pro spoustu rodičů velké téma. Jsou děti, která stačí položit do postýlky, pustit jim nad hlavou kolotoč s melodiemi, dát dudlík do pusy, odejít a ony samy usnou. Mnohem více je ale dětí, které to mají jinak, trvá jim to déle, potřebují více kontaktu a zkrátka s dětskou postýlkou nekamrádí. Jaké jsou důvody, proč děti nechtějí spát v postýlce a co s tím dělat?
Možné důvody a jak je řešit
- Reflux - miminka s refluxem raději spinkají ve svislé poloze, kdy je má rodič na rameni a jakmile jej položí do postýlky, tak se ihned probudí. Bohužel jim tato poloha vyvolává reflux, což jim je nepříjemné. Přes den se to dá vyřešit nošením v šátku/nosítku. Na noční spánek pomůže upravit sklon postýlky tak, aby byla hlavička výš, než nohy. Ale zase ne moc, aby miminko nesjíždělo v postýlce dolů. Matraci je možné podložit knížkami nebo speciálním klínem.
- Problém s krční páteří - při porodu mohlo dojít k blokádě na krční páteři a miminka mají pak potíž ležet v klidu na rovném, nejraději mají náruč rodiče nebo šátek/nosítko. V tomto případě je ideální navštívit fyzioterapetua nebo osteodynamiku, případně i kraniosakrální terapii a blokádu odstranit.
- Separační úzkost - děti kolem 8-12 měsíců mají takzvanou separační úzkostí, kdy nezvládají odloučení od maminky, ať už je to přes den v bdělém stavu anebo při večerním usínání. Separační úzkost se může dostavit i později a to ve věku 1,5-2,5 roku. V tomto období můžete zkoušet a trénovat jen krátká odloučení, u kterých bude dítě vědět, že se zase vrátíte (odchod na wc, do vedlejší místnosti, hra na schovávanou atd.) Na spánek je vhodné počkat u dítěte dokud neusne, můžete ho uspávat ve velké posteli a poté přenést nebo si ho vzít přechodně do postele a spát všichni společně.
- Negativní emoce spojené s postýlkou - dítě se může v noci budit například kvůli nočním běsům nebo může mít zlé sny a nemusí mu být příjemné být v postýlce samo. Na tohle pomůže určitě společné spaní, ať už ve velké posteli nebo s přiraženou postýlkou bez bočnice k velké posteli.
- Rostoucí zoubky - pro děti je pohodlnější spát ve svislé poloze, protože je zoubky méně bolí. Při růstu zoubků děti nejraději usínají v náručí s hlavou na rameni, v šátku nebo v nosítku. Na zoubky můžete vyzkoušet různé gely nebo homeopatika, masáž dásní, chladivá kousátka, častější kojení. Na noční spánek pomůže společné spaní, díky kterému dítě rychleji usne, i přesto, že se bude častěji budit.
Společné spaní
Pokud dítě netrápí nějaký fyzický problém, kvůli kterému nechce být odloženo do postýlky, pak tím nejlepším řešením pro všechny je společné spaní. Je to ta nejpřirozenější věc, kterou my, jako jediní savci odmítáme.
Mnoho rodičů se bojí, že své dítě zalehnou, ale to se díky rodičovským instinktům nestane. Možná se vám nebude prvních pár nocí spát úplně pohodlně, protože stále budete hledat vhodnou polohu na spánek, ale uvidíte, že vám to společně půjde.
Společné spaní má mnoho výhod jako například pohodlnější noční kojení, dítě se naladí na dech matky a nezapomene dýchat (prevence SIDS), maminka se většinou úplně neprobudí a má tudíž kvalitnější spánek.
Pokud vás společné spaní láká, pak pořiďte větší postel, ať se do ní všichni vejdete a na ní si namontujte zábrany, díky kterým bude vaše dítě v bezpečí a vy budete moci klidně spát. Případně přisuňte postýlku bez bočnice k vaší posteli a kdykoliv vás bude dítě potřebovat, tak se k vám bez problému a rychle dostane.
Když nechcete spát společně v jedné posteli
Někteří rodiče nejsou fanoušky společného spaní, mají lehké spaní a potřebují mít svůj prostor, bojí se, že už dítě z postele nedostanou (paradoxně pak větší děti chodí k rodičům do postele, protože jim ten kontakt chybí) atd. Co tedy můžete vyzkoušet:
- Dávat dítě spát do postýlky i přes den, aby si tam hrálo a cítilo se tam bezpečně.
- Postýlku mějte v ložnici nebo přiraženou bez bočnice k manželské posteli, aby se dítě necítilo osamocené. Je to sice společné spaní, ale nenarušuje prostor manželské postele.
- U větších dětí můžete koupit už větší postel a přirazit ji k manželské nebo ji nechat kousek dál, tak aby na sebe rodič s dítětem dosáhli a v případě potřeby se mohli chytit za ruku.
Nejdůležitější je zkoušet přesun postupně, netlačit na pilu a když to nejde, tak to prostě přijmout, protože to mnohy nejvíc pomůže a začnou se dít změny sami. Děti totiž vycítí, že rodiče jsou v napětí, že jsou nervózní a nechtějí je pak nechat od sebe odejít.
Užívejte si společné chvíle, sice se může zdát, že to nikdy neskončí, ale věřte, že každé dítě dozraje k osamostatnění a vy budete na společné usínání a mazlení v posteli s láskou vzpomínat.
